Wrong Site of Heaven

30. srpna 2016 v 10:29 | Kris |  Wrong Site of Heaven
Píše se rok 2034. Lidé se vzdali nadějí na lepší život, všude kam se podíváte, jsou jen trosky a pozůstatky po "revoluci".
Celý systém byl zničen, neb lidé věřili, že nikdo nemá právo soudit, co je správné a co ne. Jenže tím jen ztratili "spravedlnost" a nastal věk utrpení. Hladomor, vendety, každý, kdo měl možnost veřejně promluvit, používal demagogii. Ale co bylo nejhorší, cely smrti. Uprostřed pouště, která dříve bývala centrem města Phoenix, byla postavena věznice. "Wrong Site of Heaven", tak jí říkali.

Výsledek obrázku pro desert art

Bylo mi teprve sedmnáct, když jsem zatčen a převezen do onoho pekla. Nekonal se žádný soud, žádná porota, žádný soudce. Jen kat.


Bylo nás tam celkem pět. Tři muži a dvě ženy. Každý z nás měl obojek se svým číslem. I vojáci se na nás tak dívali. Už jsme nebyli lidé, ale jen další čísla…jen další těla k odklidu. Seřadili nás do řady a z megafonů okolo nás se ozval skřípavý ženský hlas.

"Nastupujte po jednom, prosím. Pokud nebudete udržovat dostatečné rozestupy, budete paralyzováni. Pokud se pokusíte o útěk, budete zastřeleni. Až budete prohledáni, můžete pokračovat. Příjemnou jízdu." Po krátkém šumění už jsme mohli slyšet jen řinčení našich řetězů.


Asi po půl hodině jsme konečně dostali pokyn k nástupu. Interiér dodávky byl temný a dodávka jako taková byla celkem malá. Na obou stranách byly přidělané lavice, jedna pro vězně a jedna pro jejich až po zuby ozbrojené dozorce. Nikdo se jim neodvážil podívat do očí.

Po cestě bylo hromové ticho, jen zvuk pneumatik přejíždějíc po rozehřátém písku. Převoz trval dva dny a nikdo z nás neměl odvahu usnout. Podle toho, jak s námi jednali už při odjezdu, odhaduji, že by nás ani nenechali.

Když naposledy zazněl skřípavý tón brzdících pneumatik, byl již večer. Byl jsem unavený, měl jsem žízeň a nervozitou se mi klepaly ruce. Ostatně jako všem ostatním. Všech pět nás vyhnali ven a popoháněli nás dopředu hrotem zbraně. Když už jsem si říkal, že to přece nemůže skončit tak hrozně, žena, která šla jen pár centimetrů přede mnou, se zhroutila únavou na zem.

Nebylo v tom nic jiného, než že byla slabá. Nesnažila se utéct, nesnažila se bojovat. Dokonce se pokusila vstát.
"Číslo #2048, pokračujte v cestě prosím." Byl to opět ten ženský hlas. Čím víc jsem mu naslouchal, tím více mě děsil.
Ačkoliv se dívka ze všech sil snažila, sama se postavit nemohla. Instinktivně jsem jí vyrazil pomoc, ani jsem nepřemýšlel, že by to mohlo mít nějaké následky. Ale sotva jsem udělal krok, vstoupil mi do cesty voják.

"Číslo #2066, zůstaňte na své pozici." Řekl mi hlubokým hlasem. Neuvěřitelnou rychlostí mnou projela zloba.
"Tak jí někdo pomozte, to nevidíte, že to sama nezvládne?!" vyhrkl jsem ze sebe. Voják se na malou chvíli odmlčel, přemýšlejíc, zda má vůbec oprávnění mi odpovídat.


"Pokud nezvládne cestu, jsou její naděje na přežití mizivé. Už je v podstatě mrtvá." Ve chvíli, kdy dozněly jeho poslední slova se na placu, kde jsme zaparkovali, ozvala rána, díky které jsem na pár minut téměř ohluchl. Tenhle zvuk jsem moc dobře znal, stejně jako cinkavý zvuk projektilu, odpadávajícího na zem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 STIAK STIAK | E-mail | Web | 31. srpna 2016 v 8:29 | Reagovat

Wow, Kris!
Bála jsem se, že už se neozveš :D
Ale tohle zní dobřeeeeee! Bude tam pokračování, viď že jo? OwO

2 Alerazz501 Alerazz501 | 11. září 2016 v 9:54 | Reagovat

Veľmi ma teší vidieť že znova pridávaš príspevky, dúfam že to nezostane len pri tomto jednom :) Teším sa už na dalšie.

3 ZdenekT ZdenekT | E-mail | 17. ledna 2017 v 17:00 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na creepylover.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama