Happy never after

4. června 2017 v 13:36 | Kris
First part madafaka.


Pomalu jsem se procházela lesem, pod nohama mi křupaly větvičky a nad hlavou svítily hvězdy. Všude kolem byla tma a já šla za posledním vábivým světlem, který pro mě na tomhle světě existoval. Světlo malého ohníčku, nejživější věci, kterou jsem za posledních pár dní spatřila. Sedla jsem si na pařez nedaleko něj a spořádala pár borůvek, které jsem se vší opatrností držela v ruce.


Moje jméno je Tessa. Už pár dní jsem, no..sama? Ale nikoli osamělá. Lidé jako já nevyhledávají společnost druhých, ačkoliv, může se to zdát jinak..
Určitě jste slyšeli o místě, zvaném 'Slender Mansion'. O velkém, krásném domě, ve kterém spolu psychopati a zrůdy, které spáchali zvěrstva, jaké si ani jeden z vás nedokáže představit, v klidu a míru, jako rodina.

Sračky.

Život není jako jedna velká růžová Monster High a ne všechno jde tolerovat.

Ano, je pravda, že jsme se sešli v jednom domě. V malém domě s velkou zahradou, jejíž majitel měl tak trochu mozek na kaši po celé kuchyni. Byli tu všichni. Od legend dnešních emo puberťaček, až po ty méně známé. Všechny si nás předvolal Slenderman. Ten démon se nám dostal do hlavy a našeptával, kam jít, nenechal nás v klidu dokud jsme neudělali, co chtěl. Dle mého názoru, někteří z toho zešíleli ještě víc, než předtím. A kdo by taky nezešílel, kdyby se váš "naprosto běžný" hlas v hlavě musel příst s hlasem cizím, pronikavým, téměř nesrozumitelným.
Když se dostavili všichni co měli, konečně přešel k věci.
"Jsme moc nápadní. Všichni. A hlavně, jsme propojení.Jsou o nás psány příběhy, lidé doslova žijí tím dokázat naši existenci..to se nesmí stát. Pokud ano, policie už nebude zavírat oči nad hlášeními ohledně toho, že před dívčiným oknem stál Jeff the killer. Chaty s Benem už nebudou mít jiný konec, než že dotyčný prohodí svůj počítač oknem a odjede na pár dní ke svým rodičům. Nic už nebude jako dřív a nakonec..nás všechny zabijí, zavřou, rozdrtí nás všechny na prach."
A tak to bylo. Takhle vznikl slavný Slender Mansion. Nebyla to žádná pohádka vhodná obdivu, někteří se chovali odtažitě a lhostejně, aby nedošlo ke zbytečným sporům, jiní byli stejná zvířata, jakými jsou.
Naše soužití vydrželo asi měsíc. Usoudili jsme, že víc času spolu strávit nemůžeme.
Jeff zemřel jako první. Popravdě, ani se nedivím. Byl příliš slabá oběť. Oproti běžným lidem měl možná navrch, ale tady ne. Nikdo ho nebral vážně, byl jako invalida. Tak zaprvé, jeho vzhled byl trochu..méně přitažlivý, než jak si ho vybásnily fangirls. Neměl vlasy, kromě těch pár výrostků, které časem taky opadaly. Pomalu ani nemohl mluvit, po tom, co si rozřízl ústa, nemluvě o tom, že pomalu nevycházel z pokoje, protože padl vyčerpáním po bezesné noci, jelikož nebyl schopný zvyknout si spát s otevřenýma očima. Nebyl schopen už ničeho, sám to věděl. Buď se někde válel jako troska, nebo jeho tělem projel impuls a on začal být hladový po krvi. A to taky ukončilo jeho život, napadl Eyeless Jacka, kterého k jeho neštěstí nerozhodil Jeffův bizarní vzhled, a neváhal ukončit trápení tohoto tak uznávaného blázna.


Tohle byl důvod k první poradě o tom, jestli nebude lepší to vzdát a odejít, než se pozabijíme navzájem.

 

What a fucking shit is this blog

4. června 2017 v 1:54 | Kris |  Info...
Ahoj, moje jméno je Kris. Vítej u své kazety.

Jsi tu, protože si dřív psala. Psala si, i když si věděla, že to za moc nestojí, a přesto to vydala. Víš, co to o tobě vypovídá? Jsi píča.

No seriously guys, how could I?

Pořád píšu blbě, to nezapřu, ale dřív..nedivím se, že mám deprese, kdo by neměl, kdyby psal takhle? Příběhy o Tesse, nepřesné překlady, neskutečné gramatické chyby *které dělám pořád, lol*, just why?

Většinu roku mám svůj art block, takže ačkoliv se snažím, nenapíšu ani čárku, a když jo, mám chuť se z té čárky poblít. Takže nemyslím, že bych se nějak vrátila k psaní, ačkoliv bych chtěla. Ale ráda bych napsala sérii s názvem "Happy never after", která by tak nějak měla zachránit cringe, známý jako Tessa *coughtunezachráníniccough*.

Whatever, just..chci poděkovat lidem, co dřív četli můj blog, komentovali mi příběhy a pomáhali mi se rozvíjet :3 Love you guys, see ya ( ͡° ͜ʖ ͡°)
Fotka uživatele Crippling Depression.

Wrong Site of Heaven

30. srpna 2016 v 10:29 | Kris |  Wrong Site of Heaven
Píše se rok 2034. Lidé se vzdali nadějí na lepší život, všude kam se podíváte, jsou jen trosky a pozůstatky po "revoluci".
Celý systém byl zničen, neb lidé věřili, že nikdo nemá právo soudit, co je správné a co ne. Jenže tím jen ztratili "spravedlnost" a nastal věk utrpení. Hladomor, vendety, každý, kdo měl možnost veřejně promluvit, používal demagogii. Ale co bylo nejhorší, cely smrti. Uprostřed pouště, která dříve bývala centrem města Phoenix, byla postavena věznice. "Wrong Site of Heaven", tak jí říkali.

Výsledek obrázku pro desert art

Bylo mi teprve sedmnáct, když jsem zatčen a převezen do onoho pekla. Nekonal se žádný soud, žádná porota, žádný soudce. Jen kat.


Bylo nás tam celkem pět. Tři muži a dvě ženy. Každý z nás měl obojek se svým číslem. I vojáci se na nás tak dívali. Už jsme nebyli lidé, ale jen další čísla…jen další těla k odklidu. Seřadili nás do řady a z megafonů okolo nás se ozval skřípavý ženský hlas.

"Nastupujte po jednom, prosím. Pokud nebudete udržovat dostatečné rozestupy, budete paralyzováni. Pokud se pokusíte o útěk, budete zastřeleni. Až budete prohledáni, můžete pokračovat. Příjemnou jízdu." Po krátkém šumění už jsme mohli slyšet jen řinčení našich řetězů.


Asi po půl hodině jsme konečně dostali pokyn k nástupu. Interiér dodávky byl temný a dodávka jako taková byla celkem malá. Na obou stranách byly přidělané lavice, jedna pro vězně a jedna pro jejich až po zuby ozbrojené dozorce. Nikdo se jim neodvážil podívat do očí.

Po cestě bylo hromové ticho, jen zvuk pneumatik přejíždějíc po rozehřátém písku. Převoz trval dva dny a nikdo z nás neměl odvahu usnout. Podle toho, jak s námi jednali už při odjezdu, odhaduji, že by nás ani nenechali.

Když naposledy zazněl skřípavý tón brzdících pneumatik, byl již večer. Byl jsem unavený, měl jsem žízeň a nervozitou se mi klepaly ruce. Ostatně jako všem ostatním. Všech pět nás vyhnali ven a popoháněli nás dopředu hrotem zbraně. Když už jsem si říkal, že to přece nemůže skončit tak hrozně, žena, která šla jen pár centimetrů přede mnou, se zhroutila únavou na zem.

Nebylo v tom nic jiného, než že byla slabá. Nesnažila se utéct, nesnažila se bojovat. Dokonce se pokusila vstát.
"Číslo #2048, pokračujte v cestě prosím." Byl to opět ten ženský hlas. Čím víc jsem mu naslouchal, tím více mě děsil.
Ačkoliv se dívka ze všech sil snažila, sama se postavit nemohla. Instinktivně jsem jí vyrazil pomoc, ani jsem nepřemýšlel, že by to mohlo mít nějaké následky. Ale sotva jsem udělal krok, vstoupil mi do cesty voják.

"Číslo #2066, zůstaňte na své pozici." Řekl mi hlubokým hlasem. Neuvěřitelnou rychlostí mnou projela zloba.
"Tak jí někdo pomozte, to nevidíte, že to sama nezvládne?!" vyhrkl jsem ze sebe. Voják se na malou chvíli odmlčel, přemýšlejíc, zda má vůbec oprávnění mi odpovídat.


"Pokud nezvládne cestu, jsou její naděje na přežití mizivé. Už je v podstatě mrtvá." Ve chvíli, kdy dozněly jeho poslední slova se na placu, kde jsme zaparkovali, ozvala rána, díky které jsem na pár minut téměř ohluchl. Tenhle zvuk jsem moc dobře znal, stejně jako cinkavý zvuk projektilu, odpadávajícího na zem.
 


Smrt

17. března 2016 v 20:01 | Kris |  Moje random příběhy
So,
Na úvod bych ráda upozornila, že na tenhle blog už nebudu dávat jen věci okolo creepypasty, SCP nebo něčeho podobného, ale i náhodné příběhy, které napíšu. Přiběhy nebudou jen žánru horor, sci-fi, nebo thriller, ale i jiné. Takže, pokud s tím nechcete ztrácet čas, vyhněte se téhle rubrice.

Pamatuji si to, jakoby to bylo včera. Jako bych ještě včera seděla na zahradě a sázela s tetou voňavé růže, které dodávaly bílému plotu jakýsi šmrnc. Nikdy bych si nemyslela, že to kdy skončí. Jistě, nic netrvá věčně, ale tohle prostě…puf a bylo to všechno pryč. Jakoby smrt znovu mávla svou kosou a smetla to všechno ze své šachovnice. Ano, nějak tak bych to mohlo popsat. Zvláštní, že?


Bylo mi jedenáct a málokdo by tipoval, že smrt mávne kosou zrovna nade mnou- Nad malým nevinným dítětem, které by vám v tu dobu ještě ani nedokázalo rozumět odpovědět na otázku, co to smrt je. Bohužel, osud je někdy ironický.
Ale teď k věci.


Stalo se to na podzim. Listí opadávalo a teta ho na zahradě shrabávala, zatím co já si hrála se psem v přední části zahrady. Náhle se náš pes -malý kudrnatý kokršpaněl, jménem Akim- rozběhl směrem ke staré vrbě. Já, jakožto správné dítě, jsem ho musela ze zvědavosti a "po dobrodružství chtivosti" následovat. Zastavil se přímo vedle vrby a nastražil obě své podlouhlé uši. Sedla jsem si vedle něj a zahleděla se stejným směrem.



Nechápala jsem, co ho tak rozrušilo, prostě nechápala. Široko daleko nikdo, všude okolo je ticho, s výjimkou několika zakletí mé tety, která stále hrabala hromádky listí, které vítr vždy roznesl zpět po celé ploše zahrady.
Akimovi nožičky náhle začaly kmitat a až v tuto chvíli jsem si všimla velké díry v plotě, na druhé straně zahrady. Pes jí lehce proklouzl a ztratil se z dohledu. Já bleskově vyrazila za ním, abych ho chytla a přivedla zpátky. Prolezla jsem tutéž dírou a dostala se až na ulici, přímo před rušnou vozovku. Náhle jsem zpozorovala naše milovaného čtyřnohého přítele, jak posedává uprostřed silnice. Okamžitě jsem ho běžela chytit, jenže…nenapadlo mě v tu chvíli nic lepšího, než pro něj bezhlavě skočit. Mohla jsem na něj zavolat, počkat, jestli se nezvedne a neodejde sám, nebo zavolat pomoc..ale já ne.


Než jsem ho stačila chytit do náruče, zbystřil a rychle zase odcupital ze silnice. Až po chvíli jsem pochopila proč. Než jsem stačila cokoliv udělat, poslední, co jsem měla možnost slyšet, byla skřípající kola auta, které se snažilo zoufale zabrzdit.

BUM.

A potom tma. Teplo. Mrtvo a přitom tak živo.
Probrala jsem se někde- vlastně nikde. Opravdu. Kdybych dostala to privilegium toto místo pojmenovat, jméno by bylo "Nikde".
Bylo to jako probudit se v místnosti bez oken, celou vymalovanou na černo. Zmateně jsem se rozhlížela a čekala, co se bude dít.
Ačkoliv si zprvu neuvědomujete, že jste mrtví, pořád byste čekali někoho s černým pláštěm a kostěnou kosou- prostě stereotyp Smrtky. Nebo Satana, Boha, možná i nějakého napohled nenápadného člověka, který vám teď konečně objasní tajemství života, ale ne. Nikdo.


Náhle jsem v dálce viděla slabý záblesk světla. Rozvážně jsem se postavila a s občasnou ztrátou rovnováhy jsem se vydala za oním zábleskem.
Přihmouřila jsem oči a všimla si postavy naproti mně. Zprvu jsem sebou prudce trhla, ale poté jsem si něco uvědomila.
Jsem to já.
Pohlédla jsem na objekt celkově a poznala zrcadlo. Přiblížila jsem se blíž a podívala se na svou tvář. Byla bledá, z hlavy mi vytékal pramínek ještě horké krve a všude jsem měla modřiny.
Jenže, kde je bolest?
To jediné mě teď zajímalo. Se vším ostatním, jako bych se již smířila. Natáhla jsem ruku a dotkla se zrcadla, ujišťujíc se, že to jsem opravdu já.
Náhle se ale "ta druhá" začala hýbat i bez toho, aby byla jakkoliv vázaná na mě. Vynořila se ze zrcadla a chytla mě za paže. Stáhla mě s sebou do temnoty větší, než v jaké jsem doposud byla.

Žádná Smrt.
Žádný Bůh.
Žádný Satan.
Jen vy.
Jste váš spasitel i vaše zkáza.
Sami se stahujete hluboko do temnoty a sami se z ní pak snažíte bezcílně dostat.
A tuhle skutečnost si uvědomíte až při své smrti.

Zajímavý pocit, není-liž pravda?

Děsivé fotografie a jejich příběhy

17. března 2016 v 12:00 | Kris
Omayra Sánchez
Po výbuchu sopky Nevado del Ruiz zůstala třináctiletá dívka uvězněná pod troskami svého domu. Téměř tři dny byla až po krk pod vodou, než zemřela.
Tento snímek je pořízen těsně před její smrtí, kdy už dívka halucinovala. Poté podlehla svým zraněním a podchlazení.

Regina Kay Walters
Fotka byla pořízena sériovým vrahem Robertem Ben Rhoadesem. Tato fotka 14tileté Reginy byla vyfocena v opuštěné Illinoiské stodole, kde dívku Robert také zabil, hned poté, co jí uřízl vlasy, oblékl jí do černých šatů a obul jí podpatky.

Heaven's Gate Group
Tento snímek byl pořízen po masové sebevraždě kultem, který sám sebe nazýval "Brána Nebes". Věřili, že když spáchají hromadnou sebevraždu, budou schopni překonat palubu kosmické lodi, táhnoucí kometu Hale-Bob.

Victim's eyeball after bombing of Hiroshima with an A-bomb
Může vám to připadat jako kontaktní čočka, nebo oko nějaké mystické zrůdy, ale není tomu tak.
Toho je ve skutečnosti oko jedné z obětí, jež přežila zásah atomové bomby a dostala šedý zákal.


The most beautiful suicide
Na fotografii je Evelyn McHaleová, která skočila z Empire State Building.
Evelyn zanechala dopis, na kterém stojí:
"Nechci, aby mě kdokoliv z mé rodiny tahle viděl. Mohli byste spálit mé tělo v krematoriu? Prosím vás a mou rodinu- nic pro mě nedělejte a zapomeňte na mě. Můj snoubenec mě pořádal o ruku v červnu. Nemyslím si, že bych kdy byla dobrá manželka. Bude vám mnohem lépe beze mě. Řekněte mému otci, že mám až příliš moc sklonů, jako má matka."

Bohužel, ačkoliv chtěla být zapomenuta, se díky Robertu Wilesovi dostala na jednu z nejznámějších fotografií.


SCP-1471

12. března 2016 v 19:16 | Kris |  SCP
Tohle už jsem sice překládala na SCP Foundation blog, ale whatever xD

Položka- SCP- 1471
Třída objektu- Euclid
Speciální postupy:
Veškeré mobilní přístroje, které SCP- 1471 nainstalovalo, musí být zabaveny a analyzovány, kvůli jakýmkoliv případným stopám, které vedou k dalším potencionálním zařízením. Později, postiženým zařízením musí být vyjmuty baterie, budou označené (např. SCP- 1417- #) a musí být uskladněno v Unit- 91 na výzkum Site-45.
Všechny online aplikace s obchody musí být monitorovány, aby se předešlo jakémukoliv neúmyslnému prodeji SCP- 1471. Podezřelá zařízení musí být zaměřeny pomocí samo-uploudovacímu malwaru s cílem zakázat zařízení dřív, než může být zachyceno polními agenty.

Popis:
SCP- 1471 je bezplatná 9.8MB aplikace pro mobilní zařízení jménem "MalO ver1.0.0" v online obchodech. SCP- 1471 nemá uvedený developer a je nějakým způsobem schopno obejít proces přijímání žádostí o schválení jít přímo k distribuci. SCP- 1471 je také schopno vyhnout se odstranění jinými aplikacemi program manager.
Po instalaci SCP- 1471 nejsou pro tuto aplikaci vytvořeny žádné ikony nebo zkratky. SCP- 1471 začne zasílat jednotlivé obrázky prostřednictvím textových zpráv každých 3-6 hodin. Všechny obrázky budou obsahovat SCP-1471-A buď v popředí, nebo v pozadí. SCP- 1471- A se jeví jako velká humanoidní postava s lebkou podobnou, jako mají psovité šelmy a černými vlasy.
Během prvních 24 hodin po instalaci SCP- 1471, bude mobilní zařízení přijímat obrázky pořízené v místech, které daný jednotlivec běžně navštěvuje. Po 48 hodinách bude zařízení přijímat obrázky, pořízené na místech nedávno navštívené jednotlivcem. Po 72 hodinách bude mobilní zařízení přijímat obrázky jednotlivce v reálném čase s SCP- 1471- A v těsné blízkosti objektu.
Jedinci s > 90 hodin po vystavení těchto kontinuálních snímků, si začne představovat SCP-1471-A v rámci svého periferního vidění, reflexní zóny, nebo kombinací obou. Dlouhodobé působení SCP-1471 od tohoto okamžiku může způsobit nevratné a trvalé vizualizace SCP-1471-A. Jedinci v této fázi hlásily pokusy SCP-1471-A o vizuální kontakt s nimi, ale nedokázali porozumět, nebo chápat tyto akce. V současné době je jediný známý lék, jak zvrátit účinek SCP-1471 je eliminovat vizuální expozici jednotlivce na tyto obrázky do 90 hodin po instalaci. Do dneška nebyla označena žádná zřejmá nepřátelská aktivita, týkající se SCP-1471-A.

Archivní dokument 1471-01

Poznámka: SCP-1471 jako veřejná aplikace v online obchodech.
MalO
ver1.0.0
ZADARMO !
Recenze (0)
Popis:
Pro ████████████. Nikdy už neřešit ty trapné momenty, kdy jste sám. MalO je vzrušující a atraktivní zážitek, který vás udrží angažované a zaujaté. Úzkost ze sociální situace může být nervy drásající, ale po několika hodinách MalO brzy zapomenete na tyto bolestivé pocity zklamání. Staňte se součástí nového šílenství, které se stává další sociální náhradou. Pomatujte, že čím víc se účastní, tím více vás MalO zaskočí. Váš zážitek je zcela na vás. Absolutně žádné reklamy. Užívejte!

KOUPIT?

Tessa 2/3

9. března 2016 v 12:00 | Kris |  Tessa
Wow, Kris vydala po dvou měsících další část, protože je líný prase. Dejte jí Nobelovku.
(Obrázek od creepypasters :33 A ano, otočila jsem to, ale kdykoliv to vložím, prostě je to tahle debilně -.-)

Chvíli jsem jen zírala do jejích kaštanových očí a v hlavě se mi přemítaly nejrůznější scénáře toho, co by se mohlo stát. Zaťala jsem pěsti a beze slova k ní nastoupila. Ona se na mě jen přívětivě usmála a znovu nastartovala auto. Nějaký čas jsem byla otočená k oknu a sledovala krajinu, kterou jsme míjely. Potom si hlasitě povzdechla a koukla na mě.
"Jsem Maria, a ty?" hleděla na mne s tázavým pohledem a já jen rychle přemýšlela nad falešným jménem.
,,Lucy….jsem Lucy" uhnula jsem pohledem a podepřela si hlavu rukou.
"To je hezké jméno. Pověz Lucy, to tě rodiče nechávají chodit takhle samotnou? Obzvlášť na takovém místě. Možná bys jim měla zavolat a říct, že jsi v pořád-" než stačila větu doříct, rychle jsem ze sebe vyhrkla a ani nepřemýšlela nad tím, co vůbec říkám.

"Ne ne ne! To není potřeba! Oni ví naprosto přesně, kde jsem a navíc, jsou teď v práci a nechci je rušit." Zrychleně jsem oddechovala a Maria si musela všimnout mého mírně šokovaného výrazu, když se rozhodla, že další otázky jsou nejspíš zbytečné.

"D-dobře, jak myslíš." Pohlédla zpátky na vozovku, kde její pohled zůstal po zbytek cesty.
Ani jsem se nenadála a před námi se začaly vynořovat střechy paneláků a z dálky už byly slyšet pronikavé zvuky města. Jen jsem se letmo podívala na Mariu a chtěla něco říct, ale pak jsem svou myšlenku jen spolkla a sklopila hlavu. Ona si toho zřejmě všimla, ale potom, co se stalo předtím, předpokládám, že uvážila za vysoce nevhodné, možná i nebezpečné, na mě jen promluvit. Tahle skutečnost mi vlastně vyhovovala, kdo vím, na co by se zeptala příště. Možná bych jí musela i zabít.

Náhle auto prudce zabrzdilo a já byla vytrhnuta ze svých myšlenek. Vyhlédla jsem z okýnka a chtěla jsem vystoupit, pak jsem se ale otočila na Mariu a podala jí ruku.
"Děkuji za svezení." Pokusila jsem se o alespoň trochu vřelí úsměv a čekala na jakoukoliv reakci z její strany. Ona mi nejistě podala ruku.

"Nemáš zač. Měj se, ráda jsem tě poznala, Tesso." Ruku mi pustila a pousmála se. Já vystoupila z auta a popošla jsem pár kroků vpřed. Pak jsem ale na místě ztuhle a projel mi mráz po zádech.
"Jak jste mi to ře-" náhle se ale auto za mnou rychle rozjelo a já už jen slyšela pískání pneumatik, které se dřely o štěrk na silnici. Stála jsem na místě a jako opařená jsem koukala, jak auto mizí v dáli. Na sucho jsem polkla a zhluboka si oddechla. Vydala jsem se opět k nedalekému obchoďáku. Nandala jsem si kapuci, abych předešla nějakým "nedorozuměním" a vstoupila jsem dovnitř.

Procházela jsem mezi regály a pozorovala, jak lidé okolo mě naprosto šílí, že neseženou žádné dárky. Protáhla jsem se skupinkou lidí a náhle jsem do někoho vrazila. Podívala jsem se vzhůru a přímo na mě hleděly podezíravé oči člena ochranky, který v jedné ruce držel vysílačku a druhou měl zaťatou v pěst.
"Slečno, mohla byste mi prosím ukázat, co máte v kapsách?" nastavil ruku, jakoby čekal, že jistě vytáhnu nějaké ukradené zboží, ale já se jen pod kapucí pousmála a kapsy obrátila na ruby. Nejspíš ho to trochu rozčílilo, protože jeho obličej vypadal mnohem brunátněji, než předtím.

"Sundejte si z hlavy tu kapuci a ukažte mi doklady." Založil si ruce na prsou a čekal. Mě ztuhnul úsměv na tváři a opatrně jsem si sundala kapuci. Pro jistotu jsem s ním nenavazovala oční kontakt a stála jsem strnule na místě.
"Já nemám doklady a ani mobil, takže nemůžu zavolat rodičům." Trochu úlevně jsem polkla, protože mě zatím nepoznal a skousla si ret.


"To není problém, jen mi nadiktujte číslo." Řekl s mírnou radostí v hlase, protože opět viděl mou stoupající nejistotu.

FNAF Tag

8. března 2016 v 22:20 | Kris
Po dlouhé době konečně udělám tag, do kterého mě tagla NikolTheKiller. Díky Nikol xD

1) Oblíbený díl FNAF
To bude asi FNAF 3, nevím proč, prostě mě to bavilo nejvíc.

2) Nejméně oblíbený díl FNAF
Nějak mě nezaujala 2

3) Nejoblíbenější postava
Mám celkem ráda Foxyho, protože no…ty jumpscary jsou prostě boží :DD


4) Nejnenáviděnější postava
Nemám ráda Balloon Boye, je to asi ta nejotravnější postava v celé hře.
Zkráceně- Je to větší zmrd než já a to se mi nelíbí xD

5) Oblíbený FNAF song
Tak těch bude víc :D Nejradši mám asi Break my mind, Die in a Fire, Survive the night, The Finale a This is the End :D





6) Oblíbený FNAF speedart
To bude buď tenhle


Nebo tenhle


7) Nejlepší Let's Player
Pewdiepie


8) Nejlepší jumpscare
Všechny xD


9) Nejhezčí postava z hlediska vzhledu
Jelikož FNAF postavy nemají být zrovna moc přitažlivé a tak, tak to budeme brát z hlediska standartu FNAF.
Hrozně se mi líbí Springtrap :D


10) Názor na Purple Guye a tip, kdo to je
Jedna z nejzáhadnějších postav celé hry. Jsou různé teorie, jako třeba že je Phone Guy, nebo Mike.
Také si oblékl převlek Springtrapa.

Jako postavu ho mám osobně ráda a přijde mi zajímavý.


Zajímavá místa

7. března 2016 v 22:50 | Kris
Za chvíli budou prázdniny, tak proč nepřidat nějaké nápady na dovolenou? :D

The Bell Witch Cave

Jeskyně, kde byla zabita rodina Johna Bella, farmáře žijícího v Adamsnu ve státě Tennessee. Tedy, nebyla zavražděna přímo v jeskyni, ale na rodinné farmě nedaleko od ní. Rodina tu žila na počátku 18. století a v roce 1817 byla údajně napadena čarodějnicí jménem Kate Batts. Ta byla jejich sousedkou, které je obvinila, že ukradli značnou část její půdy. Kate na smrtelné posteli přísahala, že bude navždy strašit Johna Bella a jeho potomky.
Jeskyně je celkem 150 m dlouhá. Je propojena s folklorní legendou jménem "Bell Witch", jak jste se mohli dočíst v odstavci víše. Zjevují se tu údajně duchové, kteří doteď straší děti v sousedních koloniích.
Také se tvrdí, že dotyčný, který si z jeskyně odnese i malý kousek horniny, do několika dní zemře.
Zkráceně- Jeskyně se stala oblíbenou turistickou atrakcí kvůli paranormálním jevům, udávajícím se buď přímo v jeskyni, nebo v okolí.

Helltown

Vesnice byla nalezena roku 1806 a od té doby jen vzkvétala a rozrůstala se. Lidé se na toto místo rádi stěhovali a dalo se tu i úspěšně obchodovat. Tohle trvalo do roku 1974, kdy byl v oblasti postaven národní park. 27. prosince NSP koupilo většinu domů za účelem je strhnout a tím uvolnit další plochu pro park.
Místo na pohled nevypadá nijak zvláštně. Prostě opuštěná oblast, kde byl dřív Národní park. Sem tam nějaká zřícenina.
Jenže není.
Je tu hlášených několik případů, kde lidé viděli duchy bývalých obyvatel, jak se prochází po okolí. Také tu zemřelo několik záhadologů, proto se tomuto místu většina lidí vyhýbá a to pořádně.

The Hill of Crosses

Na kopci bývalého hradiště vysázeli příbuzní padlých při boji proti Ruskému císařství několik křížů, aby uctili jejich památku. Během dalších bojů kříže postupně přibývali a dnes je zde více jak 100 000 křížů.

Katakomby v Paříži

Tyto katakomby jsou uložištěm lidských ostatků, kterých je tu více jak šest set milionů. Momentálně mají katakomby okolo 190 kilometrů chodeb, z nichž je jen část veřejně přístupná.
Někteří toto místo nazývají "Říše smrti" a mají pádný důvod. Někteří dokonce tvrdí, že v katakombách viděli podivné postavy a slyšeli zvláštní zvuky.
Na tomhle místě se také odehrává jedno z nejzáhadnějších videí vůbec, a to konkrétně Lost Man Footage, což je záznam, který našli průzkumníci hluboko v těchto katakombách.
Na záznamu můžeme vidět muže, který šel pravděpodobně až moc daleko a v tomhle "bludišti" se ztratil. Nejděsivější na tom je, že vám postupem času pořád víc a víc dochází, že před něčím utíká. Předpokládá se, že tam také zemřel, ale jeho tělo nebylo nikdy nalezeno a na záznamu se bohužel neukazuje, co nebo kdo je ten, před kým se snaží utéct.

Pripyat

Pripyat je doslova město duchů. Nachází se jen pár kilometrů od Černobylu a je tedy místem, které radiace nejvíce postihla. Převážně tu bydlely rodiny pracovníků továrny a byly evakuovány.

Dnes je město stále neobydlené a stalo se z něj další místo lákající turisty.

Děsivé věci, které řekli malé děti

4. března 2016 v 21:09 | Kris
Tohle je pár z těch nejděsivějších a nejpodivnějších věcí, které řekli male děti svým rodičům, chůvám, nebo čemukoliv lidského původu, co se nacházelo poblíž.

Můj bratr měl vždy strach z vody. Jsem o čtyři roky starší než on a když probíhal boj o to, dostat ho do vany, bylo mu okolo 3 nebo 4 let. Zeptala jsem se ho, proč se tak bojí vody (tomu, že má každý z něčeho strach, jak řekla má matka, jsem moc nerozuměla), podíval se na a pomatuji si každé slovo, které v tu chvíli vyřkl.
"Byl jsem na velké nepotopitelné lodi, narazili jsme do největšího ledovce, bylo tam v tu chvíli opravdu rušno. Potom mi byla hrozná zima a byl jsem mokrý. Šel jsem na zářivé teplé místo a čekal, že přijde má další rodina." Moje máma vše slyšela a rozhodla, že pro dnešek je toho dost a šla ho uložit. Nejhorší na tom je, že můj bratr se narodil 15. dubna 1992- Titanik se potopil 15. dubna 1912.
-
Můj první syn řekl ve třech letech, když usínal v autě slova, kvůli kterým jsem skoro sjela ze silnice.
"Naposledy jsem uhořel."
-
Převlékala jsem svou dceru před otevřenou skříní, pořád se dívala za mě a smála se. Zeptala jsem se, co je tak vtipné.
"Ten muž."
"Jaký muž?"
Ukázala prstem na skříň.
"Muž s hadím krkem."
Otočila jsem se a nikdo tam nebyl.
-
Moje tříletá dcera stála vedle postýlky svého novorozeného bratra a už nějakou dobu se na něj dívala. Potom se otočila a koukla na mě.
"Tati je to monstrum….měli bychom to pohřbít."
-
Když mi byli dva roky, moje babička umírala v nemocnici na rakovinu. Nechápala jsem, co se děje, ale jednou, podívala jsem se na svou matku a tetu.
"Jen jedna babička."
Pořád se mi snažily vysvětlit, že ne, mám přece dvě babičky, ale já pořád opakovala tu větu znovu a znovu.
Potom zazvonil telefon. Byl to můj strýc volající, aby oznámil mé matce, že babička před pár minutami umřela.
-
Můj čtyřletý syn se zeptal mé těhotné sestry, jestli je v jejím břiše miminko. S naprosto upřímným výrazem mu odpověděla.
"Ano."
Sesedl ze židle a zamířil do kuchyně se slovy-
"Musíme ho dostat ven. Dojdu pro nůž."
-
Před několika lety jsem ukládala dceru své kamarádky do postýlky. V té době jí byly asi tři a byla v tom věku, kdy děti nerady chodí spát. Zeptala se mě, proč musí jít spát.
"Protože je pozdě a je čas, aby šly malé holčičky spát."
Potom ukázala na prázdné místo na druhé straně pokoje.
"A co tamta holčička?"
-
Moje sestra říká, že jí maminka zabila. Moje maminka říká, že nemám sestru.
-
Hlídala jsem Jakea, je mu pět let. Řekl mi, že na gauči přímo vedle mě sedí muž, jménem Jakob, je oblečený jako dřevorubec a má v ruce sekyru. Nejspíš viděl šok v mém obličeji, když dodal-

"Neboj, nemá ruce."

Kam dál